Daně | 11. 3. 2026

Opozice navrhuje nižší zdanění práce. Čerpání slev by bylo cílenější a férovější

Počítáme dopady dvou návrhů na úpravu daňových slev.

Petr Vilím, Dominik Tělupil, Adam Kořínek

Starostové a Piráti nedávno předložili návrhy na snížení zdanění práce. Oba návrhy upravují základní daňové slevy. V tomto policy briefu popisujeme problémy stávajícího systému, hodnotíme navržená řešení a jejich dopady.

Novela Starostů reaguje na to, že nízkopříjmoví zaměstnanci nemohou plně vyčerpat slevu na poplatníka. Nově by se jim převáděla do daňového bonusu. Zároveň by návrh omezil tento bonus i již existující bonus na dítě celkovým odvedeným pojistným. Veřejné rozpočty by opatření vyšlo ročně na 0,5 mld. Kč, cíleně pomohlo nízkopříjmovým a posílilo legální trh práce.

Návrh Pirátů by zvýšil základní daňové slevy na poplatníka a první dítě. Obě slevy v čase zastarávají, a tak skrytě zvyšují zdanění. Pirátský návrh by snížil daně většině zaměstnanců a významné části OSVČ. Zároveň počítá s automatickou valorizací slevy na poplatníka navázáním na průměrnou mzdu. I tato reforma by měla pozitivní pozitivní dopad na trh práce, rozpočet by nicméně ročně připravila o 24,8 mld. Kč. Částku by bylo potřeba vyvážit uzavřením výjimek a mezer v jiných daních.

Oba návrhy vychází ze studie Chytřejší daně, za kterou stojí PAQ Research, Centrum veřejných financí a IDEA při CERGE-EI. Snížení zdanění práce doporučoval i NERV jako jedno ze svých prorůstových opatření. Starostům jsme při přípravě návrhu poskytovali analytické podklady.

Návrh Starostů: Cílenější čerpání základních slev

Problém: Nevyčerpaná sleva na poplatníka

Sleva na poplatníka snižuje každému pracujícímu vyměřenou daň o 30 840 Kč ročně. O tolik dostane od zaměstnavatele vyšší čistou mzdu nebo si o tolik sníží vyměřenou daň při podání daňového přiznání. Sleva snižuje daňovou zátěž a zvyšuje progresi v daňovém systému. Stejná nominální částka totiž snižuje nízko- a středněpříjmovým zaměstnancům daň o vyšší procento jejich příjmů než vysokopříjmovým zaměstnancům.

Slevu však nemůže plně vyčerpat přes 130 tisíc zaměstnanců na hlavní pracovní poměr (HPP). Rozdělit je můžeme do dvou skupin:

Osoby s velmi nízkým příjmem, typicky na částečný úvazek, s příjmy pod minimální mzdu. [[1]] Taková situace se může týkat osob, které zároveň pečují o člena rodiny či pobírají důchod. Například pracující na částečném úvazku se mzdou 15 tisíc Kč měsíčně má vyměřenou roční daň před slevami 27 tisíc Kč. Z celé slevy tak nevyčerpá 3 840 Kč, o které přichází. Tento zaměstnanec a jeho zaměstnavatel je však již zatížen relativně vysokým pojistným, které zvyšuje celkové zdanění. V případech, kdy neplatí za jednotlivce zdravotní pojištění stát (např. důchodci či rodiče), musí navíc pracující odvést minima zdravotního pojištění (3 024 Kč), i když má velmi nízkou mzdu. To vede k tomu, že jeho průměrná daňová sazba [[2]] je vyšší než pracujícího s vyšší mzdou (39 % vůči 37 % při minimální mzdě). Plné čerpání slevy na poplatníka by ho mohlo motivovat k setrvání na trhu práce.
Osoby vracející se na trh práce na část roku. Pokud například matka zvažuje návrat do práce na poslední tři měsíce roku za 30 tisíc měsíčně, vyměřená daň by činila 13,5 tisíc. Ze slevy by tak v daném roce nevyčerpala přes 17 tisíc. Pokud by získala i tuto nevyčerpanou částku, zvýšila by se jí motivace vrátit se dříve do práce.

Nemožnost vyčerpat celou slevu na poplatníka tak může odrazovat od legální práce či motivovat k práci ve zvýhodněných režimech (například dohoda o provedení práce). Plné čerpání slevy by navíc pomohlo rozpočtům domácností, které jsou častěji ve finanční tísni – z dat EU-SILC vyplývá, že 30 % lidí, kteří nevyčerpají slevu na poplatníka, žije v domácnostech, které si nemohou dovolit nenadálý výdaj (v porovnání s 18 % v celé populaci).

Řešení: Daňový bonus limitovaný odvedeným pojistným

Možným řešením by bylo vyplatit pracujícím nevyčerpanou slevu na poplatníka v daňovém bonusu, jak navrhuje sněmovní tisk Starostů. Jak by takový bonus fungoval? V případě výše zmíněného pracujícího by se nevyčerpaná sleva ve výši 320 Kč měsíčně vyplatila společně se mzdou. Bonus je podobný logice tzv. negativní daně, tedy že člověk pod určitou hranici příjmů „daň“ od státu dostává, spíše než že by ji státu odváděl. Negativní daň razil Milton Friedman jako alternativu k roztříštěnému systému dávek, která by snížila administrativu a zároveň by zachovala motivaci pracovat.

Princip výplaty nevyčerpané slevy již v Česku funguje u slevy na děti; v zahraničí pak najdeme inspiraci například v Lucembursku nebo Rakousku (viz box níže). Podobně také funguje Earned-Income Tax Credit (EITC), který byl ve Spojených státech zaveden v roce 1975 a který výrazně rozšířil republikánský prezident Ronald Reagan. Pozitivní dopady tohoto systému slev potvrzují desítky studií. V kalifornských okresech měly daňové úlevy 1,4násobnou návratnost. Samoživitelky začaly víc a stabilněji pracovat a chudoba dětí klesla o čtvrtinu.

Jak snižují zdanění nízkopříjmovým domácnostem další státy EU

Daňové slevy, které při nevyčerpání přecházejí v bonus, se objevují v několika zemích Evropské unie (k roku 2024). V Lucembursku jde přímo o bonus na poplatníka (CIS pro zaměstnance, CII pro OSVČ), který je univerzální. Výše slevy se mění podle příjmu (u OSVČ zisku): od ročního příjmu 936 EUR roste z 300 EUR až k 600 EUR ročně při dosažení příjmů 11 tis. EUR; od příjmu 11 tis. do 40 tis. EUR má výši 600 EUR ročně. Následně klesá a od 80 tis. EUR se vytrácí úplně. Nevyčerpaná sleva přechází v plné výši do bonusu.

Rakouský model kombinuje systém daňových slev s propracovaným institutem negativní daně. Zaměstnanci mají automaticky nárok na slevu na dopravu (Verkehrsabsetzbetrag) ve výši 496 EUR. U nízkopříjmových skupin, jejichž daňová povinnost je díky slevám nulová, stát využívá refundaci zaplaceného sociálního pojištění (SV-Rückerstattung). V takovém případě lze získat zpět 55 % odvedeného pojistného, a to až do výše 1 215 EUR ročně. Vedle toho existují bonusy ze slev pro samoživitele (AEAB) nebo domácnosti s jedním příjmem (AVAB), jejichž výše a nárok jsou vázány na příjmové limity a počet dětí – a jsou plně vyplatitelné při nevyčerpání slevy.V řadě zemí pak existují ekvivalenty k českému daňovému bonusu na dítě. V Polsku sleva na dítě roste s počtem dětí, přičemž může při nevyčerpání přejít do bonusu, ovšem je zastropována součtem zaplacených odvodů na sociální a zdravotní pojištění. Nárok na slevu je také omezen maximálním příjmem. Ve Španělsku existují dvě slevy, které mohou být vyplaceny i při nulové daňové povinnosti – pro matky a pro velké rodiny/samoživitele. Obě dosahují výše až 1200 EUR ročně, a jsou podmíněny účastí na sociálním pojištění. V Belgii pak existuje nezdanitelný základ, který se navyšuje o bonus na dítě (cca 550 EUR na dítě ročně). Stejná část základu, tedy cca 550 EUR na dítě, může přejít do bonusu.

Alternativním způsobem, jak snížit odvody nízkopříjmovým zaměstnancům, je tzv. nezdanitelný základ. Ten využívá například Spojené království. Do příjmu 12 570 GPB ročně neplatí pracující žádné daně. Do odpovídající výše příjmu (konkrétně 417 GBP měsíčně) dokonce neplatí oni ani jejich zaměstnavatelé žádné veřejné pojistné. Ovšem už od příjmu 542 GBP měsíčně se jim pojistné započítává fikcí, takže si nízkopříjmovou prací přispívají na důchod. Do toho vstupuje ještě Universal Credit, tedy dávka, která zajišťuje, že pracovat se vždy vyplatí. Při příjmu kolem 600 GBP měsíčně pracující nejenže neplatí daně ani vysoké pojistné (a zároveň získává nárok na důchod), ale navíc může obdržet několik set liber měsíčně (v závislosti na složení domácnosti, věku a bydlení) jako státní podporu, která s rostoucím příjmem postupně klesá.

Rozšíření daňového bonusu i na nevyčerpanou slevu na poplatníka otevírá otázku, jak omezit jeho čerpání tak, aby bylo cílené. Bylo by totiž nežádoucí, aby byl plný bonus vyplácen již při velmi nízkém příjmu. V současnosti je již existující bonus – na dítě – omezen tak, že na něj mají nárok pouze ti pracující, jejichž příjem [[3]] v daném roce dosáhl alespoň šestinásobku minimální mzdy (134 400 Kč v roce 2026).

Stávající omezení je problematické:

Omezení umožňuje, aby pracující na podlimitních dohodách či v režimu vedlejších OSVČ čerpali plný bonus i při velmi nízkých odvodech. Celkové daňové zatížení tak může být i negativní. Člověk s dvěma dětmi při práci na dohodu s příjmem 11 999 Kč měsíčně neodvádí žádnou daň ani pojistné. V současnosti navíc dostává roční daňový bonus na dítě v hodnotě 37 524 Kč a průměrná daňová sazba tak činí –26 %.[[4]] Pokud by měl navíc dostat bonus z nevyčerpané slevy na poplatníka, pracující by obdržel ještě 9 240 Kč navíc (celkově –34 %).
Omezení naopak upírá bonus rodičům, kteří pracují na HPP a odvádí vysoké pojistné. Limit šestinásobku minimální mzdy ale nesplní, protože pracují jen po část roku. Matka zmíněná v úvodu vracející se na trh práce na tři měsíce by podmínku nesplnila a ze slevy by nemohla vyčerpat nic.

Bonus na děti i na poplatníka by mohl být omezen lépe – celkovou výši odvedeného sociálního a zdravotního pojistného. Podobné omezení funguje například v Rakousku nebo Polsku (viz box výše). Starostové navrhují následující konkrétní omezení:

Bonus na poplatníka by mohli uplatnit pouze zaměstnanci.[[5]] Omezen by byl výší celkového pojistného odvedeného zaměstnancem a jeho zaměstnavatelem.[[6]] Bonus na poplatníka by nebyl dostupný pro OSVČ. To by snížilo rozpočtovou náročnost opatření. Většina OSVČ navíc dnes těží ze štědrých paušálních výdajů a mají větší možnost manipulovat s daňovým základem.[[7]]
Všichni pracující by si navíc mohli uplatnit bonus na děti tak, aby celkový bonus (na poplatníka a na děti) nepřesáhl veškeré odvedené pojistné. Bonus na děti by mohly čerpat i OSVČ. Osoby pracující pouze na podlimitní DPP (či dohodě o provedení činnosti) by na bonus pak neměly vůbec nárok, protože neodvádí žádné pojistné. Sblížila by se tím efektivní míra zdanění mezi pracujícími v jednotlivých režimech. Výši čerpané slevy v návrhu oproti současnosti porovnává graf níže.

Návrh by zajistil férovější čerpání bonusu, ve kterém by nikdo nedostal více, než kolik odvádí státu na pojistném. Omezil by náhlý skok současného bonusu na děti, který v současnosti zvýhodňuje pracující na dohodách. Bonus na poplatníka navíc zavádí novou cílenou úlevu nízkopříjmovým zaměstnancům, kteří dnes čelí relativně vysokému zdanění (viz modelový zaměstnanec v grafu níže).

Možné nevýhody opatření

Možnou kritikou opatření je, že pracující na HPP s malými dětmi mohou dosáhnout nižšího zdanění než při práci na DPP. Při podlimitní DPP totiž musí pracující hradit minimum zdravotního pojištění sám jako samoplátce (kromě situací, kdy je za pracujícího platí stát, jako jsou rodiče dětí do 7 let či důchodci). Pracující by tak mohli být oproti současné situaci motivováni k práci na HPP spíše než DPP. To však vzhledem k nižší stabilitě a kariérním vyhlídkám práce na DPP hodnotíme spíše jako pozitivum návrhu. (viz box níže).

Proč práce na dohodu nemusí být pro pracující optimální

Dohoda o provedení práce (DPP) je flexibilní pracovněprávní vztah určen pro krátkodobou či příležitostnou práci, omezený na 300 hodin ročně u jednoho zaměstnavatele. Na DPP pracuje dle dat ČSSZ přes milion osob, z čehož přes 90 % tvoří tzv. podlimitní dohody – dohody s odměnou pod 12 tisíc Kč měsíčně (v roce 2026), ze kterých zaměstnanec a zaměstnavatel neplatí žádné pojistné. Díky nim ušetří zaměstnanec i zaměstnavatel na pojistném a jsou tak často využívány studenty, matkami s malými dětmi či důchodci.

Práce na dohodu má však i výrazná negativa. Výdělky z podlimitní DPP nezakládají nárok na důchod ani nemocenské dávky, takže se nezapočítávají do důchodových nároků a při nemoci či mateřství nevzniká žádná finanční ochrana. Pracovníci mají také slabší ochranu při ztrátě práce, jelikož běžně nemají nárok na podporu v nezaměstnanosti a výpovědní lhůta činí 15 dní. Zaměstnavatelé také do „dohodářů” často investují méně než do zaměstnanců na hlavní pracovní poměr (např. školeními).

Zvýhodnění dohod do určitého limitu navíc tvoří velkou bariéru zvýšit si příjem přechodem na HPP. Pokud by pracovník chtěl přejít z dohody za 11 999 Kč měsíčně na HPP (částečný úvazek) s hrubou mzdou 15 000 Kč, přišel by si pouze na 262 Kč navíc (dodatečný superhrubý příjem by byl zdaněn mezní sazbou 97 %, vč. pojistného zaměstnavatele). Pracující a jejich zaměstnavatelé jsou tak motivováni udržovat nižší rozsah práce na limitu platby pojistného, což omezuje kariérní rozvoj zaměstnance.

Studie zkoumající podobný pracovní režim v Německu („minijobs”) shledává, že matky, které při návratu na pracovní trh začaly pracovat v rámci minijobs, měly 10 let po prvním dítěti nižší příjmy než podobné ženy, které začaly pracovat na částečný úvazek na HPP. Konkrétně si matky na minijobs vydělávaly po 10 letech pouze 40 % příjmu, co by si vydělaly, kdyby neměly dítě, oproti 50 % u podobných matek na HPP.

Druhým možným nedostatkem je, že by opatření omezilo čerpání bonusu i pro specifickou skupinu zaměstnanců na HPP. Konkrétně samoživitelé se třemi a více dětmi a s příjmy těsně nad 11 tisíc korun měsíčně by při čerpání bonusu naráželi na limit celkového odvedeného pojistného. Slevy by tak plně nevyčerpali a oproti současnému stavu by si pohoršili. Takové snížení bonusu by se však týkalo jen stovek osob, za které doplácí minimální zdravotní pojistné stát.[[8]] Navíc se dá argumentovat, že sociální politika není primární rolí daňového systému – pro domácnosti s velmi nízkými příjmy a vyššími výdaji je určena superdávka, která bere v potaz reálné náklady i majetek domácnosti, a je tak lépe cílená než daňové bonusy.

Dopady opatření

Opatření by stálo veřejné rozpočty cca 0,5 mld. Kč ročně, ukazuje naše analýza s využitím modelu Euromod na datech EU-SILC 2022 (detaily na konci dokumentu). Zaměstnancům by šlo navíc 0,7 mld. Kč, naopak hlavním OSVČ a dohodářům by se snížilo čerpání bonusu ze slevy na děti dohromady o 0,2 mld. Kč. Na bonus na poplatníka by dosáhlo zhruba 130 tisíc zaměstnanců pracujících výhradně na HPP, kteří by si polepšili v průměru přibližně o 5 tisíc Kč ročně (o 2 % čistého příjmu jejich domácností). Pětině zaměstnanců s nejnižšími příjmy by se v průměru snížila průměrná daňová sazba z 33,6 % na 32,3 %. 56 % ze zaměstnanců, kteří by bonus obdrželi, pracuje po celý rok s nízkými příjmy. 35 % pracuje po část roku a u 9 % tuto informaci neznáme.

Zhruba dvě třetiny vyplaceného bonusu ze slevy na poplatníka by čerpali pracující, které se v datech identifikují jako matky, senioři, studenti nebo osoby se zdravotním postižením. Tyto osoby čelí bariérám ke vstupu na trh práce (nutnost péče či studium) či mají alternativní zdroj příjmů (důchod či příjem manžela). Proto i relativně malá změna v čistém výdělku v důsledku nižšího zdanění může ovlivnit jejich rozhodnutí, zda zvýšit rozsah pracovní aktivity nebo vůbec vstoupit na trh práce. Úleva v podobě daňového bonusu by tak mohla být motivačním nástrojem pro tisíce lidí pro vstup na trh práce či zvýšení jejich pracovní aktivity.

Návrh by přinesl cílenější a férovější čerpání základních slev v bonusu. To by mělo pozitivní dopady na trh práce a rozpočty nízkopříjmových rodin, které jsou zatíženy vysokým pojistným a/nebo nevyčerpají všechny odpočty a slevy. Převod do bonusu by byl zároveň administrativně relativně jednoduchý (viz box níže).

Jak by bonus fungoval v praxi

Zaměstnancům by byl bonus vyplácen stejně, jako dnešní bonus na děti. Zaměstnavatel by každý měsíc uplatnil 1/12 z hodnoty relevantních slev. Při nevyčerpání by vyplatil bonus do limitu pojistného rovnou s čistou mzdou. Případné dorovnání na správnou celkovou částku (například při neočekávaném nesplnění tříměsíční podmínky práce na HPP) by zaměstnanec vyřešil při podání daňového přiznání či ročním zúčtování daně.

OSVČ by si mohly bonus na děti uplatnit při podání daňové přiznání jako dnes. Možným nedostatkem je, že nemusí znát přesné dlužné pojistné, jelikož je nejzazší termín podání přehledu příjmů a výdajů k pojišťovnám o měsíc později, než termín podání daňového přiznání. To by se mohlo vyřešit tím, že bonus na dítě by byl uplatněn pouze v momentě, kdy plátce podal přehled k pojišťovnám. Alternativně by plátce – v případě špatné kalkulace bonusu – musel podat opravné daňové přiznání. Nejlepším řešením tohoto nedostatku by bylo zavedení jednotného inkasního místa, která má současná vláda ve svém programu i legislativním plánu.

Nově zavedené jednotné měsíční hlášení zaměstnavatele obsahuje informace jak o příjmech a dani, tak o odvedeném pojistném na úrovni jednotlivých zaměstnanců. Hlášení tak umožňuje Finanční správě ČR kontrolu, že vyplacený bonus nepřesahuje limit odvedeného pojistného. V případě OSVČ by si odvedené pojistné musela dopočítat sama Finanční správa, případně by s ní měla sdílet informace Česká správa sociálního zabezpečení. Jednotné inkasní místo by také bylo řešením.

Dále by bylo potřeba ošetřit zabavitelnost daňového bonusu pro osoby v exekuci. V současnosti je bonus na dítě nezabavitelný. Bonus na poplatníka by však mohl být klasifikován jako daňový přeplatek, který je zabavitelný. Pokud je cílem opatření pomoc nízkopříjmovým a motivovat je k participaci na trhu práce, dávalo by smysl bonus dlužníkům ponechat, tedy upravit bonus na poplatníka stejně jako na dítě.

Návrh Pirátů: Zvýšení základních slev

Problém: Vysoké a rostoucí zdanění nízkopříjmové práce

Problém představuje i celkově vysoké zdanění práce u lidí s nižšími příjmy včetně těch, které slevy vyčerpají. Zaměstnanec s polovinou průměrné mzdy – v roce 2026 okolo 25 000 Kč – má vůči protějškům ze západních zemí odvody vyšší až o 5 procentních bodů.

Zdanění nízkopříjmových zaměstnanců v Česku navíc plíživě roste, protože hodnota slevy na první dítě a na poplatníka ztrácí hodnotu. Od roku 2009 vzrostla sleva na poplatníka o 24 % a sleva na první dítě o 42 %, což je výrazně méně než cca 103% růst mezd, na které se sleva uplatňuje.

Negativní dopad to má hlavně na nízkopříjmové, pro které pokrývá sleva větší část jejich vyměřené daně. Pokud bychom vzali v potaz všechny daňové změny za posledních 17 let, modelovému nízkopříjmovému zaměstnanci se zvýšila průměrná daňová sazba o 3 p.b (viz graf níže). To znamená přes tisíc korun měsíčně ve mzdách roku 2026. Tomuto modelovému zaměstnanci příliš nepomohlo ani zrušení tzv. superhrubé mzdy, ze kterého benefitovali spíše ti se středními a vyššími příjmy.

Vysoké zdanění nízkopříjmových zaměstnanců má řadu negativních ekonomických a společenských dopadů:

Omezuje motivace k práci. Vysoké zdanění motivuje k práci v šedé ekonomice, švarcsystému, pobírání dávek či pracovní neaktivitě. Omezuje i rozvoj firem, které mají vyšší náklady na práci. Ekonomika tak přichází o pracující a stát o výběr odvodů.
Posiluje chudobu. Téměř třetina všech domácností ze svých měsíčních příjmů nic neušetří, ukazuje náš výzkum Život k nezaplacení. Finanční tíseň zhoršuje duševní zdraví, zdravotní systém, produktivitu i vzdělávání dětí. Stát dnes vysoké zdanění práce částečně kompenzuje dávkami, na které má nárok většina domácností z dolní pětiny pracujících. Stát tak neefektivně od nízkopříjmových vybírá a pak vrací peníze.

Řešení: Úprava základních slev a její dopady

Koncepční daňová reforma by snížila odvedené pojistné nízkopříjmových, například zavedením osvobození od pojistného do určitého limitu nízkých příjmů. Do tohoto limitu by se započítavaly příjmy nezávisle na zdroji (HPP, DPP či OSVČ). To by však vyžadovalo zásah do systému důchodového pojištění.

Piráti navrhují jednodušší alternativu. Spočívá ve zvýšení základních slev. Pirátský návrh by ukotvil výši slevy na poplatníka na 75 % průměrné mzdy stanoveného vládou pro daný rok (34 624 Kč v roce 2025). To by vedlo k okamžitému snížení zdanění práce, ale taky zamezení budoucí eroze hodnoty slevy. Návrh by dále zvýšil slevu na první dítě na výši slevy na druhé dítě, tedy z 15 204 Kč na 22 320 Kč.[[9]] To by pomohlo rodinám s dětmi, které často čelí vyšším dodatečným nákladům při narození prvního dítětě než u druhého. Modelový nízkopříjmový zaměstnanec z grafu výše by si tak přišel na více než 10 tisíc Kč ročně navíc.

Nevýhodou návrhu jsou výrazné dopady na rozpočet. Toto zvýšení slev by snížilo výběr daně z příjmů fyzických osob (DPFO) o 24,8 mld. Kč ročně. Bez vyvažujícího snížení výdajů či zvýšení příjmů by opatření prohloubilo schodek státního rozpočtu, který již pro rok 2026 činí 310 mld. Kč.

Kompromisem by bylo alespoň navázat výši slevy na poplatníka na průměrnou mzdu tak, aby hodnota slevy v roce 2026 zůstala 30 840 Kč jako dnes (cca 63 % průměrné mzdy). Náklad tohoto opatření by byl v současnosti nulový, ale do budoucna by udržel hodnotu slevy i výběr DPFO na své hodnotě.

Indexace základní slevy či nezdanitelných základů je v zahraničí běžnou praxí, například na Slovensku. V českém systému jsou takto indexovaná například minima pojistného pro OSVČ nebo maximální výše nemocenské dávky. Podobně by bylo dobré indexovat slevy na děti, což novela Pirátů nenavrhuje.

Společné dopady obou návrhů

Oba návrhy dohromady by v přímých dopadech stály veřejné rozpočty 25,8 mld. Kč:

0,5 mld. Kč za cílenější čerpání slev navrhované Starosty,
24,8 mld. Kč za samotné zvýšení slev navrhované Piráty,
0,6 mld. Kč za interakce mezi oběma opatřeními (čerpání vyšší slevy na poplatníka by se v případě zavedení bonusu zvýšilo).

Opatření by vedla ke snížení zdanění práce všech zaměstnanců. Průměrná daňová sazba spodní pětiny zaměstnanců by se snížila z 33,6 na 30,7 %. Pracující domácnosti by si v průměru přišly na 8 tisíc ročně navíc. Opatření by tak pomohla rodinným rozpočtům, ale také by výrazněji motivovala 15–22 tisíc lidí zapojit se na trh práce.[[10]] Část nákladu opatření by se tak vrátila ve výběru dodatečných odvodů a také daní z posílené spotřeby domácností.

Lepší čerpání základních slev navrhované Starosty by bylo cíleným, efektivním opatřením, které lze provést bez dalších daňových změn. Návrh neřeší zastarávání slev, které však alespoň pro slevu na poplatníka upravuje návrh Pirátů navázáním na hodnotu průměrné mzdy. Systémové řešení, které by zároveň minimalizovalo dopad na veřejné rozpočty, by kombinovalo oba prvky.

Skokové zvýšení slev navrhované Piráty by však již významně zatížilo veřejné rozpočty. Bez navazující snížení výdajů či zvýšení příjmů jej tak nejde podpořit. Zvýšení slev by tak mělo být součástí komplexnější daňové reformy – mohlo by být financováno omezením daňového zvýhodnění vysokopříjmových OSVČ v kancelářských profesích, zvýšením daně z nemovitostí pro majitele hodnotých pozemků či uzavřením děr ve zdanění alkoholu.

Za komentáře k tomuto blogu děkujeme Janu Pavlovi, Michalu Šoltésovi a Petru Hladíkovi.

Postup modelování

Dopady na zdanění příjmů jednotlivců jsou spočteny pomocí mikrosimulačního modelu Euromod (verze J1.86+) na datech EU-SILC 2022 automaticky škálovaných na rok 2025. Model byl původně vyvíjen, spravován a udržován Institutem pro sociální a ekonomický výzkum (ISER). Od roku 2021 je Euromod vyvíjen, spravován a udržován Společným výzkumným centrem (JRC) Evropské komise ve spolupráci s EUROSTATem a národními týmy z členských zemí EU. Jsme zavázáni mnoha lidem, kteří přispěli k vývoji modelu EUROMOD. Za výsledky a jejich interpretaci nesou odpovědnost výhradně autoři.

Původní model jsme rozšířili o implementaci zdanění OSVČ v Česku (pomocí anonymizovaného vzorku dat z daňových přiznání za rok 2022 a vlastního šetření) a na základě původních dat SILC 2022 zpřesnili výpočet pojistného u podlimitních dohod. Dopady neberou v potaz změnu chování v důsledku změny daní.

[[1]]: Případně i pracující s příjmem nad minimální mzdou, kteří uplatňují jiné daňové odpočty a slevy, které jim snižují vyměřenou daň.

[[2]]: Veškeré zaplacené daně z příjmu a pojistné v poměru k celkovému nákladu práce.

[[3]]: Hrubá mzda u zaměstnance a tržby u OSVČ. V případě dohod o provedení práce se příjem počítá pouze, pokud poplatník neuplatňuje srážkovou daň.

[[4]]: Hodnota celkových slev na děti, které plně přechází do bonusu, vůči celkovému ročnímu nákladu práce.

[[5]]: Podmínkou by mohla být například práce na HPP alespoň po dobu tří měsíců během daného roku. Tuto podmínku návrh STANu neobsahuje a umožnil by tak čerpání bonusu například i vysokopříjmovým zaměstnancům pracující jeden měsíc v roce.

[[6]]: Dala by se zvažovat i restriktivnější varianta, například omezení jen části odvedeného pojistného. To by mělo pozitivní dopad na trh práce - bonus by nabíhal postupně a více by tak motivoval ke zvýšení pracovní aktivity. Bonus by však nedokázal plně vyvážit výši zdravotních minim a průměrná daňová sazba by tak při nižších příjmech mohla být stále vyšší než při průměrné mzdě.

[[7]]: Alternativou by bylo umožnit bonus i OSVČ do úrovně odvedeného pojistného, které by však bylo kráceno stejným procentem, jako vyměřovací základ pro pojistné (50 % a 55 %).

[[8]]: Dle EU-SILC 2022 je v populaci 234 samoživitelů s třemi a více dětmi, kteří mají měsíční příjem mezi 11,5 a 18 tisíc korun. Tento údaj je založen na jediném pozorování ve vzorku a je tedy statisticky velmi nepřesný.

[[9]]: Dle naší interpretace návrhu Pirátů. Samotný legislativní návrh chybně slevu na 2. dítě ruší - mění částku pouze na 1. dítě, ale větu "22 320 Kč ročně na druhé dítě" ruší. V případě hlasování o návrhu by tedy návrh nejprve vyžadoval opravu.

[[10]]: Výpočet na základě odhadů participační elasticity nabídky práce v odborné literatuře a průměrného zvýšení čistých příjmů o 1,1 %. Viz metodika v publikaci Chytřejší daně (s. 216)